Dva dny poté...

Podobně se teď pohybuji také. Třeba to, jak zvedá kačenku, to je jak kdyby mě někdo nafilmoval. Ovšem ze země jsem se dnes po strečinku zvedala daleko komplikovaněji... :o) 

To je teda vrchol!

Tak oběh Liberce. Co si jako představujete pod pojmem Oběh Liberce? No já například vůbec nic. Věděla jsem, že se koná, kdy se koná a že s holkama poběžíme JEN půlku. Půlka pro běžce znamená jednadvacet kilometrů a to jsem si tak říkala, že bych mohla zvládnout. Že tou půlkou byla myšlena půlka z celé trasy, čili ze skoro 60ti km, jsem už nepochytila. Ani jsem nezkoumala trasu, ani profil, protože nač se stresovat předem, že?

Ráno mě probudil déšť. Rušil mě tedy už v sobotu večer, ale mám ten zvuk ráda, hezky se při něm usíná. I se při něm hezky probouzí, pokud člověk má před sebou volnou neděli a ví, že nikam nemusí, že se klidně a nerušeně může věnovat mudrcinku a gaučinku. Jenže já se měla zvednout, zabalit si, obléknout se do nepohody a šupajdit na metro. Koukla jsem na předpověď: Ještěd, 0 st., sníh. V duchu jsem si připravila své zimní věci a zase se zavrtala. Pozorovala jsem žaluzii a kapky na skle.

A už jsem byla sama...

Čas se ovšem nachýlil a musela jsem vylézt, nasnídat se, připravit svačinu, gely, kapesníky, peníze... No lítala jsem po bytě a nevěděla, jestli to, co mám, bude stačit, nebo jestli nemám vzít raději ještě tamhleto či todleto, a zda bude fakt stačit zateplená mikina, nebo jestli by nebyla lepší pláštěnka... Chaos na sedmou. S obrovským batohem, deštníkem a v běžeckém, jsem po deváté vyrazila na metro, kde mě a Ivu měla nabrat Renata.

V autě jsme zjistily, že každá z nás to chtěla odpískat, ale nechtěly jsme vypadat jako másla. Takže jsme se v šíleném dešti řítily na Liberec a doufaly, že se to třeba protrhá. Já tedy holky uklidňovala, že moc neprší, že to jen rychle rozrážíme kapky. Docela mě děsily např. tím, že měly batohy plné vody, svačin, různé výstroje a postroje a já měla vzadu v kapsičce dva gely a dvě deci vody. Iva dokonce řekla, že vypadám, jak kdybych šla na procházku do Průhonic. Trochu mě nahlodala, to se přiznám. Nakonec se ukázalo, že já na rozdíl od nich, jsem měla alespoň zimní kalhoty ;o)

Můj první vrchol

V Liberci se k nám přidala ještě Mirka a společně jsem vyjely na Ještěd, kde jsme měly čekat na kluky a na Janu, jedinou z žen, která si troufla na celou štreku. Nahoře nepršelo. Nahoře sněžilo a foukalo tak strašně, že jsme to chtěly obrátit. Ale prozatím jsme zalezly do restaurace na polévku a zázvorový čaj.Venku se čerti ženili, začala jsem se bát. Asi až tam jsem si uvědomila, že poběžím s lidmi, kteří jsou většinou tak o sedm běžeckých tříd výš jak já. A bylo mi jasné, že jim nemůžu ani náhodou stačit. Jediné, co mě uklidňovalo bylo, že už by mohli být unavení... (pak se ukázalo, že ani moc nebyli).

Vymrzlí ultráci se postupně nořili z mlhy, jinovatku všude, ruce zkřehlé. Na pár minut se šli ohřát a vysrknout bujón a už tu byl okamžik, kdy jsme měli vyběhnout všichni. Asi tak dva metry jsem běžela s nimi. Pak jsem se teprve začala upravovat a tahat z kapsy lahvičku s vodou, protože mi vzadu překážela. A tak mi už za první zatáčkou utekli. Nebo tedy - vzdálili se. A na první vlnce už jsem neměla dech, takže se vzdálili ještě víc. A do toho vítr a sníh a povrch klouzal... Tož vtipné to bylo, to jejich tempo.

Po nějaké době jsem se zahřála a bylo mi fajn. Musí se jim všem nechat, že nikdo ani nenaznačil, že tam nemám co pohledávat. I když byla ukrutná zima, prostě vždy někde počkali. Ten odpočinek jsem jim záviděla. Já když se konečně někam vydrápala, hned se pokračovalo. A odpočinek by bodnul, co si budeme povídat :o)) Celkem vzato jsem více méně byla ve špatný čas na špatném místě - do kopců běhat neumím, z kopců taky běhat neumím, má nejdelší letošní trasa měřila asi 13 km, nemám krosové boty, nemám batůžek, nemám lehké nohy. A přesto se mi tam líbilo. Pořád se o mně někdo staral, až mi to bylo takové trapné. Nechtěla jsem nikoho zdržovat a obtěžovat. Ale prostě se nedali odehnat. A tak jsem běžela s Bubem, s Renatou, s Honzou, s Pavlem, i s Pavlem Veverkou, který mě dotáhl svým povzbuzováním do cíle.

Vypadá to jako idylka, ale nebyla. Po sedmnáctém km přišla úděsná krize. Přede mnou šílený krpál a síly nikde. Nepomohl gel, kola, povzbuzování, nic. Odháněla jsem kluky ať mě tam nechají zemřít, že je to tam moc krásný, ale nedali se. Honza zpíval V nohách mám už tisíc mil a nutil mě nezastavovat. Jak jsem odběhla dalších deset kilometrů fakt nevím. Byla jsem tak nesmírně unavená, že když jsme vběhli do města, kde už to bylo jako doma, čili městské chodníky na rovince, neměla jsem sílu po nich klusat. Ještě že existuje něco jako indián... :o)

V cíli na nás čekala vyhřátá šatna a sprcha. Sprchu jsem odmítla, ani Renata se tam nehrnula. Představa další vody se mi nezamlouvala. No samozřejmě nám to nedalo a dobře jsme udělaly. Voda byl horká, bičovala naše znavená těla a my blahem chrochtaly ještě v hospodě. Přesun do hospody byl náročný, nohy neposlouchaly, dala se do nás zimnice. Musely jsme si okamžitě dát polévku a zázvorový čaj. Když přišel Martin Veverka Pražský a zeptal se nás, zda se zúčastníme oběhu Kladna, málem jsem po něm hodila solničku.

Krása to byla, krása. Unavená jsem šíleně, ale spokojená taky šíleně. Ráda jsem poznala nové lidi, další kus naší krásně země a opět jsem si dokázala, že když musím, tak se kousnu. A kdyby náhodou ne, tak jsou kolem přátelé, kteří to rádi udělají za mě a do toho cíle mě prostě dokopou.

Děkuji mockrát za organizaci (Pavel, Martin), za sprchu, za hospodu, za fotky, za počasí (kdyby bylo horko, to bych jistě velmi trpěla), za atmosféru. No a hlavně děkuji Renatě, že mě přemluvila :o))

Postupující senilita

Tohle je můj myslím stopadesátý pokus zapsat si něco do svého deníčku. Jsem zvědavá, zda zápis dokončím, či jako těch stočtyřicetdevět předtím ne. Nedokončené zápisy samozřejmě nejsou výsledkem senility, za to může má ucpaná a hučící hlava. Tuhle jsem si uvědomila, že mi nefunguje levá hemisféra, kde se nachází centrum (kromě jiných) psaní. 

vpravo Strž na Žďársku

Centrum psaní si představuji jako nekonečný mrakodrap. A každé patro má nekonečně mnoho místnůstek, ve kterých se nacházejí např. něžná slovíčka, slovní obraty, někde citáty, jinde gramatika, prostě stačí se projít po patrech, naložit si tu a tam něco, a pak už to jen "hodit" na klávesnici. No, jenže tenhle mrakodrap je právě v obležení nepřátelských vojsk a nechtějí mě vpustit. Občas se protáhnu a přinesu si něco málo k počítači, začnu psát, a za chvíli... NIC. KONEC. TMA. Přitom se pořád něco děje, pořád něco prožívám a já si to CHCI zapsat a mít to uchované. No, ale kde nic není, ani smrt nebere.

A tak jsem se přihlásila na oběh Liberce. Tedy na půlku oběhu, protože celý bych dala leda tak na kole. Doufala jsem hlavně, že na té půlce nasbírám tolik zážitků, že to prostě půjde sepsat i bez návštěvy mrakodrapu v Levé hemisféře. Jenže....

řeka Sázava

Oběh Liberce se tak trochu zkřížil s firemním výletem. Vlastně v první chvíli nebylo těžké se rozhodnout. Pro běh. Ovšem postupně, s novými a novými informacemi kolem výletu na Vysočinu (kterou miluju), mi to bylo víc a víc líto. Že tam nebudu. A tak na posledních chvíli začala akce kulový blesk, kterou nejsem ale schopná se svou ucpanou hlavou vůbec popsat. Nebo možná ve zkratce - díky všem přátelům a kamarádům jsem nakonec mohla jet a zúčastnit se obou akcí, za což převelice děkuji. 

V pátek jsem nasedla s kolegou směr HK-Kolín-Kutná Hora-Ždírec-Světnov, kde na nás čekal penzion Čertův kámen. Úžasný věc byla, že jsme měli k dispozici celý penzion, což bylo náramné, protože někdy koukat na otrávenou obsluhu, které se nechce nás ve tři ráno, kdy ještě chceme sedět a zpívat, obsluhovat, je nad naše síly :o))

Velké Dářko

A proč že píšu o senilitě? No protože stačilo málo a mě se stáhlo hrdlo dojetím a měla jsem slzy v očích. Třeba když jsem po dlouhých letech mohla obejmout kamarádku a bývalou kolegyni, kterou zkoušely různé záludnosti osudu, a která nikdy nezapomene zavolat, když mám narozeniny. Když jsem mohla obejmou kamarádku a bývalou kolegyni, která v různých mých těžších momentech byla po ruce. Když do dveří vlezla naše Ostravská kulturní vložka (vysvětlení jen mezi námi děvčaty, kdo zná Ostravaky, možná chápe). Když kolega vytáhl kytaru a celý večer jsme si mohli zpívat (ke konci už to možná ani nebyl zpěv ;o)) Když naše střední generace dostala od té mladší vše až pod nos - víno, jednohubky, naporcovaná kuřata... prostě báječní mladí a nadějní. Když jsme gratulovali třem šedesátníkům a já si uvědomila, že ještě nedávno jim bylo tolik, co mě. Když jsem si večer prohlížela fotky a pouštěla video, došlo mi, že život strašně utíká a za chvíli já budu slavit šedesátku. No ale naštěstí nejdřív je na řadě Evžen ;o)))

Tohle je opravdu srdeční záležitost. Pořídila jsem i záznam z večírku, ovšem díky mé potřebě si také zazpívat z toho vznikla trezorová záležitost :oD

Pros...ý měsíc

Nejraději bych to napsala naplno, tak, jak se to skutečně má, ale nerada používám vulgární slova. I když tady by se o vulgaritě dalo s úspěchem pochybovat. 

Začalo to 6. února v dopoledních hodinách. V břiše se mi začaly točit víry, pak mlha přede mnou, mlha za mnou a už jsem se potácela do patra nad sebou obsadit jedinou dámskou toaletu. Zabrala jsem ji prakticky na celé odpoledne. Srdnatě jsem si i přesto domluvila večerní dlouhý běh s kamarádkou a doufala, že se to uklidní. Doma už jsem neběhala, pouze polehávala. A večer, vyzbrojena rolí toaleťáku, vyběhla jsem po několikahodinovém pobytu na gauči do nočního chladu. Cestu narušily jen dva odskoky, čili skoro normální výklus.

Myslela jsem, že tím to mám za sebou. Kdepak. Čekaly mě dva týdny vždy ve střehu. Útroby vzdorovaly celkem fest. Někdy byl klid i dva dny, pak stačilo sníst něco a už to jelo znovu. Ohlédnu-li se zpět, vůbec nechápu, že jsem dokázala ještě i běhat, pracovat, fungovat. Jenže mě to stejně dohnalo. Jak jsem se snažila vzdorovat a dělat, že se ni neděje, najednou se viry rozhodli opustit útroby jinudy a zalezli do hlavy, do průdušek, do dutin. No a to už jsem tak nějak neměla šanci dělat, že se nic neděje. Inu, ulehla jsem. Po práci, jak jinak. Přeci si nepůjdu pro neschopenku, když jen chrchlám a smrkám, že? 

Přiblížila se Kbelská, na kterou jsem se svým způsobem i těšila a bylo mi bídně jak dlouho ne. Byla jsem dokonce označena za simulanten bande, prý ze strachu před závodem. Ale tentokrát jsem si byla jistá, že to fakt není tréma a abych to dokázala, na Kbelskou jsem šla, přestože jsme byla dva týdny zcela mimo provoz. No jasně že mi všichni utekli, ale nevadí. Ten čas byl můj normální, takže jsem tak strašně neběžela. Akorát, že tam byli všichni nějak lepčejší než já, no :o))

Po Kbelské jsem opět zvadla. Viry si zase hledají cestu mým tělem, a tak opět neběhám a opět polehávám. 

Mám za sebou pros...ý měsíc. Měsíc, kdy jsem totálně zvadla. Nejhorší je, že mám v hlavě nějakou mlhovinu, přesněji řečeno mám pocit duté hlavy :o), a tím pádem mi nenaskakují texty, přestože zážitků a různých událostí bylo přemnoho a zcela jistě byly zapsáníhodné. Nechtělo se mi dokonce ani nic číst, nic komentovat, na nic reagovat...

No, budu doufat v lepší zítřky. Však jestli jsem se dokopala k napsání tohoto, víceméně výročního článku (první měsíční výročí mé střevní chřipky), tak to by mohlo značit jistý obrat ;o)

A vy nám taky...! Andělíček v Drážďanech :o))