pondělí 31. května 2010

Ohlédnutí za květnem

Květen, ještě tam budem, se mi chce napsat, protože počasí bylo děsné až hnusné byť pro běžce ideální. Tedy když pominu horko v mé poslední hodince, tedy v té, co jsem běžela firemní štafetu. Zdravotně jsem na tom nebyla nejlíp, nejdřív jsem se léčbě zuby nehty bránila, ale antibiotikům jsem se nakonec stejně neubránila. K nim jsem dostala ještě kortikoidy a tak jsem víc polehávala než sportovala, protože mi po nich bylo všelijak.

Ale našlo se i pár krásných dnů. Třeba když Martínek odjel na svou první školku v přírodě a Sáruš úspěšně odmaturovala.

Běh celkem: 141 km (večerní aktualizace :o)

Běhám pomaličku, nejde mi to, fakt bojuju. Ale na druhou stranu jsem se posunula od devíti kilometrů v prvním týdnu na čtyřicet čtyři v týdnu posledním. Takže když už nic, buduji pěkně základní vytrvalost.

pátek 21. května 2010

Rozhodnutí

Ještě že se člověk neobjevuje v aktuálních blozích na Běhej a může si tak psát klidně každý den aniž by zaplnil oba dva sloupce vyhrazené pro bloggery ;o)

Poslední dobou přibylo dotazů ohledně mého plánovaného maratonu. Jestli poběžím, nebo jestli jsem to vzdala, protože nikde o ničem nepíšu. Kdo mě zná ví, že se jen tak nevzdávám. Že mám sice často chuť to udělat, ale naštěstí mě buď něco, nebo někdo (že, Evžene?) donutí věc dokončit. Ve své neskonalé skromnosti okamžitě na takový dotaz odpovídám: Ano, poběžím a už jsem se i přihlásila!

Přihlásila jsem se chytře ještě před pražským maratonem. Myslím, že kdybych viděla některé bojovníky, co na trati melou z posledních sil, asi bych hodně váhala, potažmo bych se nepřihlásila vůbec a maraton bych odkládala a odkládala, až bych ho odložila úplně. Má odpověď u většiny neběžeckých zvědavců evokuje otázku, proč vlastně chci maraton běžet, když předem vím, že ho třeba ani neuběhnu, a proč zrovna letos. Důvodů, proč běžet, je mnoho, běžci určitě ví a chápou, takže se nebudu rozepisovat, ale jeden zásadní by tu byl: nemládnu. Není mi 25, není mi 30, bože, vždyť mě už není ani 40! Takže kdy, když ne teď?

Maratony, které připadaly v úvahu jsou všechny v říjnu: Frankfurt, Mnichov, Drážďany. Myšlenkové pochody šly různými cestičkami, než se rozhodly, ale nakonec jsem vybrala:



Sice je první v řadě, a možná bude ještě teplo, ale Mnichov je Mnichov, srdeční záležitost.

A běžecký plán? Začíná mi koncem června a pojedu podle toho prvního z knížky Běhání na 4:15. Plán sám o sobě je dobrý, vyhovovaly mi objemy i počty tréninků. V této druhé vlně se ale budu snažit víc dodržovat předepsané časy a hlavně se držet horních hranic dlouhých běhů, což se mi v první vlně prakticky vůbec nedařilo. Možná i proto se mi to nedařilo, že jsem do Vídně byla přihlášená na půlmaraton a tak mě vlastně vůbec nic netlačilo do toho, abych trochu přidala (a taky byla krušná zima a ne vždy šlo plán dodržet).

Tentokrát tedy vím, že 10.10.10 mě čeká maraton. Je třeba se znovu rozběhat, proběhat celé léto a pak si stoupnout na start s tím, že na to mám. V současnosti uběhnu v pohodě asi 2.000 m, dál je to boj o holé přežití. Ale doufám, že jsem ze všech nemocí venku, a že mi zdraví, a všichni moji blízcí, dovolí se připravit co nejlépe to půjde. Protože já si strašně moc přeji proběhnout se po mnichovském olympijském stadionu...

čtvrtek 20. května 2010

Se svou troškou do mlýna

"Všichni" popisovali včerejší běh, tož i já spěchám se svou troškou do mlýna.

Asi bylo včera nějaké běžecké souznění napříč republikou či co, neboť i mě se běželo dobře, i když jen mžilo, nebo právě proto, že mžilo. Běhám teď za světla, protože už jsem velká holka a nestydím se. A běhám svými vyšlapanými cestičkami, které ale světlem získaly zcela jiný rozměr. Každý výběh je teď jiný, stokrát měním trasu, protože včas vidím psa a hlavně vidím, že nemá vodítko, tak si to střihnu jinudy, ale Eda je v klidu, nenadává, jen si to poznačí, a taky každý den objevím něco nového. Ještě nedávno jsem se obdivovala pučícím pupenům a rašící trávě, teď jsem uchvácená záplavou zeleně osvěženou jarními dešti. Havěti na chodnících je nepočítaně, prvním deseti rozšlápnutým šnečkům jsem se omluvila, ty velké nosím do trávy, protože když ten chudák leze 3m/h tak by ho lehce mohl někdo přejet než by se dostal na druhou stranu. Vždy si s nimi povídám a vyzvídám, jestli lezou na nějaké sousedské táčky či na rande.

Probíhala jsem právě takovým údolíčkem spojující dvě městské části, nade mou železniční trať, pode mnou louka, a najednou jsem měla pocit, že na mě někdo upřeně zírá. Dělala jsem že nic, možná jen prodloužila krok. Pocit ale trval. Zrychlila jsem, předběhla dva šneky, ale pocit nezmizel. Pomalu jsem otočila hlavu a tam, majestátně a v němém úžasu, stála srna. Pozorovala mě svýma nádhernýma plachýma očima a možná si říkala, že mi ukáže, jakže se má správně běhat. Ale nešla, jen mě dál sledovala. Pozdravila jsem jí, zamávala a přidala radu, ať někomu neskočí pod kola, že by jí byla škoda.

Domů jsem doběhla celá urousaná a zkřehlá, ale nesmírně povzbuzená na duchu.








pondělí 17. května 2010

Chvástání se cizím peřím

Čekajíc na ovál prost všech nezvaných diváků bych si mohla nerušeně zaběhat pár rovinek, krátila jsem si dlouhou chvíli (dítě v posteli, prádlo složené, nádobí v myčce) pročítáním článků na internetu. Voda, voda, samá voda (ach jo, je mi všech líto), vtom mě zaujal nadpis jednoho z blogů na idnes: Neumím běhat, nejsem z Keni od Šárky Sudové, sestry Nikoly Sudové. Začetla jsem se a moc jsem se u toho pobavila. 


Protože Šárka nenapsala čas, začala jsem ho hledat na pim.cz ..... ježíš, to je zdlouhavé...... a pak jsem uviděla jméno Patricie, která běžela za jednu z našich firemních štafet a tak nějak mě potěšilo, že vidím její jméno tak vpředu. Až po nějaké chvíli mi došlo, že ty dvojky u jejího jména znamenají, že byla druhá žena, která tak skvěle ten první úsek zaběhla (nebo druhá ze všech těch žen?). Před ní je JEN Martina Sáblíková a za ní Eva Šebrlová. To mi hlava nebere - není úžasná? Je! A to si "jen chtěla zaběhat v Praze" :o)


Hm, koukám, venku tma, dítě mi uvařilo čaj, dáváme druhý gól... Psa by nevyhnal  ;o)

neděle 16. května 2010

Cooperův test

zná asi každý: to se běží 12 minut co to jde a dle uběhnuté vzdálenosti člověk zjistí, jak na tom se svou kondicí je.

Už dlouho jsem si ho chtěla zaběhnout, ale nějak pořád nebyl čas. Teď mám takové nějaké běžecké volno, dobírám léky, běhám jen tak relaxačně, abych to nezapomněla, a protože jsou venku ideální bežecké teploty, vypravila jsem se včera na ovál, abych to zkusila. Vím, že moje fyzička je teď velmi slabá, od Vídně (18.4) jsem běhala jen málo neb zdraví neslouží, a právě proto jsem do toho šla. Abych, až mi bude líp a budu rozběhaná, si mohla udělat srovnání.  Sice jsem všude narazila na varování, že test mohou absolvovat jen zcela zdravé osoby, no ale kdo je dneska úplně zdravý, že?

Vlastně jsem ani nevěděla, jak se k testu postavit, jakou zvolit strategii, takže jsem se jen rozklusala, protáhla svaly a zmáčkla Edu. Pak jsem kroužila a kroužila, píchalo mě v krku, v uších, chrčela jsem jak v posledním tažení a nadávala si. Mohla jsem skončit, ale to bych pak neměla potřebný údaj.

Doma jsem si stáhla data a třásla se, abych nebyla úplný poleno, protože dostat se třeba do skupiny Velmi slabá, to bych šla rovnou do Švadlenky pro vyšívací přízi. Ale tak hrozně na tom nejsem jak ukázal Eda - uběhla jsem celkem 1.960 m. Na ženu v mém věku zdatnost Dobrá. Od Vynikající mě dělí 291 m, od Velmi dobrá 140 m.

Jsem ráda, že jsem žena, potažmo starší žena, protože třeba u mužů by tento výkon s odřenýma ušima prošel jen těm ještě starším než jsem já. A těch už zase tolik není :o) 

Na podzim zkusím zaběhnout opravku, protože komu by asi tak stačilo označení Dobrá....

neděle 9. května 2010

Závodnice na baterky

Jo, to jsem přesně já. Protože kdybych byla normální (závodnice), je mi jedno, co běžím, kde běžím, jaké je počasí a jak mi je, normálně bych vyběhla, zaběhla a doběhla. Ale protože jsem závodnice na baterky, a protože je občas zapomenu dobít, stačilo se ráno podívat z okna na úplně modré nebe, a bylo mi jasný, že to bude opět jeden z mých bojů. Za normálních okolností ne, ještě před třemi týdny by mi vadilo snad jen to horko, ale po třítýdenní běžecké absenci (od Vídně jsem byla jen párkrát) jsem měla akorát tak na to, se trasou protrápit. Jak už jednou řečeno - Praha prokletá. Je s podivem, že mi šel 1/2PIM, ostatní závody vždycky pěkně zvrtám.
Toliko úvod.

I na tento závod se nám podařilo dát dohromady dvanáct běhuchtivých  lidí a sestavili jsme tři štafety. Jelikož měl každý jinou výkonnost, snažila jsem se štafety namíchat tak, aby se skládala z dobrých i slabších. Nejlepší bylo vymýšlení názvů. To mě totiž bolela hlava a přemýšlela jsem, co si mám vzít za prášek. Na mysl mi vytanul Paralen Extra, od toho byl jen krůček k Nurofen Rapid a už to jelo. Naše tři štafety se tedy jmenovaly Rapid, Forte a Expres. Všechny vyjadřují rychlý pohyb, tedy jakási prvotní výzva.

Naší štafetu rozbíhal Jarda, který měl všechny ty názvy spojené do jednoho a sice: Mach3. Štafetu předal už po 40ti minutách. Tomáš, který běžel po něm, už byl o něco pomalejší, ale pořád byl dost rychlý na to, aby mě svou předávkou hodil mezi vlky. Dostala jsem se mezi naprosto šíleně rychlé závodníky. Předbíhal mě jeden za druhým, namakaní, rychlonozí.... ježíš to bylo něco děsného (pro mě). Chvilku za mým startem se ozval neléčený zánět nosohltanu a průdušek. Fuj, mě bylo divně. A ještě ke všemu ti Turbozávodnící kolem. Největší chyba byla, že jsem se podvědomě snažila jich držet (nějak mi nejdřív vůbec nedocházelo, že běží pekelně rychle) a začátek jsem tak přepálila a utavila se.

Kousek před třetím km jsem měla čas 15 min. a něco, ale tam jsem začala uvadat. A uvadala a uvadala, až jsem vůbec nemohla. Zbytek jsem tedy běžela po indiánsku, nic jiného mi prostě nezbylo. Co bylo neuvěřitelné, jak mě spousta těch lidí, co se kolem mě mihla, povzbuzovala. Každou chvilku mi někdo poklepal na rameno, ať běžím, dokonce jeden Francouz, to samé fanoušci kolem trati (ano, i před nimi jsem přecházela do chůze). Vzadu na té výhni kolem Anděla a dál jsem se chystala omdlít. Stačilo pevně stisknout oči a ležela bych. No ale nikde žádný švarný záchranář, tak jsem tedy běžela dál.

Má taktika před závodem: první pětku dám pomaličku, pak to rozběhnu a tu druhou dám rychleji, poslední dva km do toho dám vše, celkově bych to mohla zvládnout za 57-58.
Má taktika na druhém km: myslím, že bude stačit zrychlit až poslední kilometr
Má taktika na osmém km: neomdlít, polít si hlavu a sprintovat posledních 500 m
500 m před cílem: sprintovat posledních pět metrů bude bohatě stačit, hlavně že jsem ještě neomdlela

Ke konci jsem se pořád střídala s nějakým klukem, bylo na něm vidět, že má taky celkem dost a tak se mi ho nějak sželelo a dala jsem mu jeden hroznovej cukr. Nevím, jestli pochopil, že to není pokus vyřadit jeho štafetu z boje, ale pomoc bližnímu svému.

Na předávačce hotovo, chvilku jsem vydýchávala, potlačila nutkání hodit někam obsah žaludku a šla k našemu zázemí skladádající se z doběhnuvších závodníků i technického personálu, abych se jim vypovídala ze svých pocitů a poslechla si pocity jejich. Pak jsem si lehla do trávy a pozorovala, jak se nebe zatahuje a na zem padají první osvěžující kapky. To brzy....

Počkali jsme na další štafetáře a přesunuli se ke startu. Můj kapitán už byl na místě srazu. No panečku, další Mach3! Celkový čas naší štafety díky klukům je super úžasný: 3:36:26!!!!! (časy druhých: 3:55:18 a 3:57:21)
Naše štafeta po úsecích:
1. 40:03
2. 1:29:29
3. 2:34:57 (moje 1:05)
4. 3:36:26

Akorát mě štvalo, že jsme nedostali medajle. Moc nechápu proč, vždyť při pětkové štafetě se normálně rozdávaly, loni jsme je také vydyndali a teď nic, prý je pošlou poštou. Když si vezmu, kolik stojí poštovné, bylo by asi levnější nám je dát hned. Ale třeba je budou posílat datovou schránkou :o)

Pak jsme šly já, Sára a Martina na oběd a nacpaly se k prasknutí. A protože naše sporttestery ukázaly dosti vysoké číslo spálených kalorií, neodepřely jsme si ani zákuseček :o)

Musím vyseknout poklonu všem, co to zaběhli celé. Přes 42 km v již tradičním pařáku, to je prostě úžasné. Jste kabrňáci!!!!!
Zatím nemám moc zpráv o těch, co znám, vlastně jsem potkala jen spokojeného Machyho, ale doufám, že si přečtu jen samé pozitivní věci.

středa 5. května 2010

Mikrocyklus

S čelem přitisknutým na studené sklo zapršeného okna pozoruji májový deštíček, který omývá chodníky i nové lístky akátů, vítr, který rozfoukává odkvetlé pampelišky a rtuť teploměru, která se schovala někam pod desítku. Koukám na kaluže, na nichž drobné kapky končí své nebeské putování parádním cákancem, a na lidi zatahující krk do vykasaných límců. Měla bych jít běhat. Měla, ale nejdu. Nechce se mi. Slyšel to kdy svět? Mě že se nechce? Nechce, už je to tak. Myslím, že je to můj malý soukromý mikrocyklus. Prostě v té spoustě, v těch stovkách naběhaných kilometrů je najednou taková velká bublina, vzduchoprázdno, ticho a klid, čekání na další stovky  kilometrů. Klid umocňuje absence nejmladšího potomka toho času na škole v přírodě. Chumlám se zimomřivě do deky a beru do ruky novou knížku. Z mého mikrocyklu mě nevytrhne ani blížící se závod štafet, ani nic. Čtu si, nerušit...